Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O statusu AGNOSTIC FRONT na kolbišti tvrdé muziky by měla mít většina čtenářů brouzdající webziny podobné Metalopolisu naprosto jasno. Nošením dříví do lesa by možná byla i historická sonda v případě objasňování souvislostí kapely Roger Miret and the Disasters, činné již od roku 1999 jako vedlejšák letos sedmačtyřicetiletého frontmana newyorské hardcorové legendy.
„Gotta Get Up Now” je čtvrtá řadovka tentokrát rozšířené pětičlenné sestavy, jež od 5 let starého předchůdce „My Riot“ prošla důkladnou přestavbou. První a velmi povedenou posilou je Pete Sosa. Bicman trošku matoucí kostěnými brejličkami a tak trochu výrazem klasického losera z filmů bratří Coenenů, který se však dokáže obdivuhodně vybičovat a v mnoha momentech na sebe v dobrém slova smyslu strhává (téměř veškerou) pozornost. Jeho výkon je jednoznačně jednou z ozdob nahrávky.
Další svěží nováček Randy Rost doplňuje kytarovou stálici Rhyse Killa, jelikož Miret se momentálně rozhodl soustředit pouze na svůj specifický přednes a kytary nechává poprvé v historii v režii někoho úplně jiného. I tento krok se jeví jako povedený. Oba borci společně s poslední posilou - čtyřstrunným hmatákem Royem Valenciou zkrátka šlapou náramně a ani na chvíli nedávají posluchači šanci přemýšlet o duhových barvách nudy, servírujíce jeden svižný melodický direkt vedle druhého.
Na novinkový počin se dá pohlížet ze dvou zásadních úhlů a oba by měly být v recenzi poctivě odprezentovány. Předem je nutné zmínit, že z pozice recenzenta vyrůstajícího na hardcoru a (street) punku, jimiž je testovaná látka jakousi zdárnou sloučeninou, pro mě „Gotta Get Up Now” jako takové nedodává po hudební stránce zhola nic nového a natož překvapujícího. Dovoluji si dokonce tvrdit, že pokud bych byl odkojen jenom z poloviny tím, čím jsem, tak z devadesáti procent mě nový materiál kvintetu přijde až příliš podezřele povědomý a k tomu abych dodal, že se vlastně jedná další plytký sebevykrádající se produkt v agónii se zmítajících žánrů, schází jenom moje blbá nálada a falešně zavrhovaný pocit studu z prostředí, jež významně pomáhalo formovat můj hudební vkus. Recenzovaná fošna, i přes svoji v současné době hrubou neoriginálnost, je pro mě prvním letošním velmi milým překvapením a nejlepší zbraní proti všemožným nájezdům líbivých trendů a (sebe)diskreditace, jímž se s přibývající silou medií přetřásané žánry už pořádně dlouho zarputile brání.
Rozdíl, jenž by se skutečně dal krájet hned při počátečním poslechu, je ve skladatelské lehkosti, přinášející tisíckrát omletá témata stylem, který vás prostě po tisícáté první znovu přinutí k tomu, abyste kotouček zařadili na svůj seznam alb, jimiž se hodláte zabývat i nadále. Rodilý Kubánec Miret, jenž se před pěti lety s rodinou přestěhoval do Arizony a ve stejné době konečně získal i americké občanství, představuje svá aktuální poselství po textové stránce, jako pohled do vlastní minulosti, kdy kromě života po ulicích významně pomáhal formovat cestu diskutovaných hudebních proudů. Čím více se s těmito dokážete ztotožnit; občas už to opravdu nejde tak snadno, tím více si budete užívat jeho těžko zaměnitelnou, svým způsobem trošku evokující dunivé hloubky charakteristické pro rapový projev, hlasovou barvu jak jinak než doprovázenou sbory všech sekerníků.
Další mocné pozitivum válcující všechny možné stávající negativa tkví v neutuchajícím tempu nahrávky. Jste doslova a do písmene smeteni a oddychu se vám dostane až při poslední čistokrevné country dohře „JR“, podtrhující onu nesvázanou skladatelskou svobodu. Samozřejmě, že nesmím opomenout ani úderný zvuk, jakoby oprašující a zároveň leštící všechny ty dávno slyšené rify, postupy a kudrlinky.
Tohle málo není kdekomu z hůry dáno a jednoduše dodává hodně silný pocit spokojenosti. Namísto toho, abyste uvědoměle ofrňovali nosánek křičíte:
1. Stand Up And Fight
2. The Enemy
3. We're Gonna Find A Way
4. Faded
5. Gotta Get Up Now
6. My Own Way
7. Outcast Youth
8. Tales Of A Short Haired Boy
9. Tonight's The Night
10. Bare-Knuckle Brawler
11. Red White And Blue
12. Road To Nowhere
13. City Soldiers
14. JR
Diskografie
Gotta Get Up Now (2011) My Riot (2006) 1984 (2005) Roger Miret And The Disasters (2002)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2011 Vydavatel: People Like You Records Stopáž: 31:38
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.